Home page    Historie    Modely    Prototypy    Tuning    Sport    Testy    Technika    Informace    Srazy    Kontakt    Naši partneři    Manuály    Stránky členů    Diskuzní forum    Členská sekce

Jak Uaz duši vypustil a my málem taky...

Čtyři kola táhnou

Tohoto drobečka někteří už viděli, někteří zatoužili se svézt a někteří to už nevydrželi a v sobotu dorazili na nultý ročník UAZ/unas-expedition.

Počasí vládlo přímo jarní a tak okolo poledního dorazili Mário zo Slovenska a brňáci Milan s Michalem. Posilnění nealkoholickým pivkem byli celí diví do projížďky, takže následovala nutná kontrola 3 svíček (čtvrtá by se vyndávala špatně a dlouho), dolití benzínu z kanystru do kanystru a pak už jen včil za novým dobrodružstvím v snad nejhorším autě, v jakým jsem se kdy svezl. Že to auto (dá-li se mu tak říkat...) krom jiných více či méně závažných závad nebrzdí, žere jak 3 V6ky dohromady a má načatý těsnění pod hlavou, to byly fakta všeobecně známá, no až v průběhu expedice se projevila v celé své kráse.

Vyrazili jsme, jak jinak, než do kopce - a to se později ukázalo jako chyba číslo 1. Na redukovanou jedničku či dvojku (při každém přeřazování UAZ samovolně brzdil natolik, že než se tam šoupnul jiný kvalt, došlo k zastavení) jsme si to šinuli cestou necestou, polem nepolem stále výš a výš, střídali se v řízení, jak malí kluci se radovali z překonaných terénních překážek. Z kopce dolů jsme si to namířili kousek po udržované lesní cestě. Původní můj záměr byl vzít to lesem mezi stromy, ale jelikož jsem zrovna neřídil a spíš se kochal krajinou, přejeli jsme onu odbočku. No nic, vždyť o 50m dál je také cesta tím směrem, kterým jsme chtěli jet, tudíž nic se neděje. Tedy, nedělo se do této chvíle, neboť oněch 50m jsme jeli takřka po vrstevnici. V momentě, kdy jsme odbočili na tu cestu naším směrem, cesta po vrstevnici se změnila náhle na cestu po velmi prudké spádnici. Ještě jsem stačil poznamenat, že kopec je to docela prudký a že by bylo lepší si z redukované dvojky podřadit na jedničku - a to jsem neměl.

Letem světem

V okamžiku vyřazení kvaltu si to UAZ se samovolným bržděním rozmyslel a zcela nekontrolovatelně se začal poskakujíc řítit z nejprudšího kopce jaký tu v okolí snad mám Jakákoliv snaha o zařazení čehokoliv byla marná, rychlost narůstala a blížili jsme se ke křižovatce tvaru T se silnicí Za silnicí samozřejmě nebylo 20timetrové pískoviště, nýbrž velmi hluboký příkop a jak jinak, než všudypřítomné stromy Kdyby byla před námi instalovaná kamera, asi by to bylo nejšílenější video, jaký by kdy bylo natočeno Před výjezdem na silnici nás naštěstí dost zbrzdilo bláto na bývalé skládce dřeva a pak asi Mário duchapřítomně z místa spolujezdce strhnul volant vpravo ve snaze najet na silnici. To se sice nepodařilo, nicméně UAZ i v tý přibržděný rychlosti provedl čelem vzad, na silnici vyhodil snad metrák bláta a zaparkoval si to přední nápravou do pravého bližšího příkopa a zadní na vozovku. Doteď nechápu, jak jsme tohle mohli přežít, ale kupodivu jsme každý seděl bez úhony na svým místě No, asi tak bez úhony se to neobešlo. Ty skoky byly asi natolik divoký, že jsem si asi pochroumal záda či odrazil ledvinu - v neděli jsem se totiž ráno nedokázal zvednout z postele a sotva se hýbu ještě teď - ale už je to lepší.

UAZ má hlad

Ale abych nepředbíhal, expedice pokračovala dál Z příkopu jsem bez zaváhání vycouval, zbytek posádky naskočil a jelo se vstříc dalším dobrodružstvím, tentokrát do nedalekého písníku Po konstatování že benzínu je stále ještě dost jsme se opět začali vzdalovat od baráku, aut, benzínu... A to byla chyba číslo 2. Ten UAZ prostě žere, to je fakt. Když jsme byli u toho písníku, zakuckalo se to a chcíplo. No nic, dolil se zbytek paliva a tedy jede se zpět. Ejhle, po pár desítkách metrů kuck kuck... Kanystr provizorně nahrazující nádrž byl nakloněný a sací hadička v něm patrně nebyla v místě nejnižším. Bylo jasné, že tu decku benzínu si hadička v kanystru nenajde. Takže následovalo zoufalé hledání PET-láhve v UAZu, z toho si to natáhne líp. Sláva nazdar výletu, PET-láhev byla tu a už se přelévalo. K rozjetí však bylo třeba napumpovat do plovákové komory, tedy pumpuju, pumpuju...a ejhle, na zaplnění plovákové komory padla poslední decka benzínu, další není a PETka opět prázdná Padla tam poznámka o tom, že jsme jako banda výrostků, která kdesi na parkovišti vytáhla pár litrů benzínu ze zaparkovaných aut, ukradla místní vojenské posádce gazíka a jela se vyblbnout do lesa Nezúčastněný a situace neznalý pozorovatel by na nás musel zavolat minimálně městskou policii Na těch pár kapek jsme tedy ujeli dalších pár metrů, a znovu kuck škyt a stojíme. S Máriem jsem popadl kanystr, že tedy dojdeme domů, je to jen asi 2km, Milan s Michalem pohlídají stroj. Ušli jsme pár kroků a tu jsem si vzpomněl, že sice v kanystru nahrazujícím nádrž plnou bordelu benzín došel, nicméně v levé nádrži je přeci stále ještě benzínu dost, jen ho vytáhnout nějakou hadičkou Mario jako každý správný muž nosí v kapse nůž a už odšrouboval onu sací hadičku. Po ochutnávce a konstatování, že benzín se opravdu pít nedá, jsem vycucal asi litr zlatavé, mírně zkalené tekutiny, která nám měla zaručit šťastný návrat domů. Takže napumpovat, nastartovat a co nejrychleji na neredukované rychlosti a co nejnižší otáčky hurá zpět.

Asi v půli cesty se však z výfuku zakouřilo, zasmrdělo to, motor přestal táhnout - spíš začal brzdit a zastavili jsme. Že by benzín? První to domněnka. Plováková komora ze zdála být prázdná, přestože v PET-láhvi benzínu stále dost. Napumpoval jsem a tekutina se valila z karburátoru okolo hřídelky škrtící klapky ven. V obavě že je to benzín jsme ho žačali otírat a vysušovat výfukové potrubí, přes nějž se řinul tento proud. Ovšem až doma na druhý den mi došlo, že to tentokrát už nebyl asi benzín, ale voda... Když jsem chtěl totiž po osušení nastartovat, startér jen bezmocně zabručel a nic. Druhý pokus a nic. Holt, vodu nestlačíš, byly jí plné válce. A tedy chyba třetí - nemělo se vůbec nikam jezdit s načatým těsněním.



Takže jsme se pěšky vydali všichni domů (kdo by asi tak uprostřed lesa ukradl UAZe, jehož motor se ani nehne). Milan nastartoval Opela Monterey a přestože s ním původně vjíždět do lesa nezamýšlel, na laně jsme za ním dotáhli potupně našeho UAZe.

Když jsem v neděli vymontoval svíčky a protočil motor, měli jste vidět ten 4-bodý vodotrysk. Všechno Mario pečlivě fotodokumentoval a má-li dostatečný stabilizátor obrazu, něco by i na fotkách mohlo být vidět Takže až to zpracuje, těšte se na autentické fotografie z našich druhých narozenin a moc nás neodsuzujte, prostě se někdy vyblbnout musíme.

Diskuse k článku.

Text: Jan Kalina, Foto: Mario Horák

Galerie